Na jaře r. 1433 byl táborům umožněn průchod přes polské území do Spiše. Na přelomu 2. a 3. dekády měsíce dubna prošli táboři Haličí a 25. 4. stanuli pod hradbami Kežmarku, který toho samého dne padl a stal se pro tábory dočasnou základnou. Začalo plenění v okolí Kežmaroku a Jan Pardus se svými jízdními pronikl kolem Levoče ke Spišskému Podhradí se zbožím spišské kapituly. Na zpáteční cestě byla dobyta Spišská Nová Ves. V 1. dekádě května se všechny oddíly zase spojily a přes Liptov a Turec směřovaly na Kremnici, kde se zmocnily obrovské kořisti. Pak se výprava stočila směrem k Váhu, kolem 20. května prošla Žilinou a přes Vlárský průsmyk dorazila ke Krnovu. Tato výprava byla jednou z největších a nejúspěšnějších jízd mimo území zemí Koruny. Velice citelně zasáhla Zikmundovo území a demonstrovala tak údernou sílu vojska polem pracujícího s tím, že hlavním účelem výpravy bylo získání kořisti. Během 3 měsíců vojska urazila přibližně 1300(!) km, což je poměrně velká rychlost, a nelze proto předpokládat, že by výprava po sobě nechala zástupy oddaných příznivců kalicha. Ještě koncem r. 1434 si však kežmarský magistrát stěžoval Zikmundovi na kacíře, kteří se hlásili k utrakvizmu. Tato skutečnost by nevylučovala hypotézu, že husité měli spojence i za hradbami.