Vystavěn byl pravděpodobně v letech 1426–1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé, kterého zde po čtyřměsíčním obléhání v roce 1437 zajalo královské vojsko pod velením hofmistra Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Po kapitulaci obránců byl hrad vypálen a přešel do vlastnictví římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Svými fortifikačními prvky hrad náleží k předním výdobytkům husitského stavitelství, které stojí na počátku vývoje novověkých evropských opevňovacích systémů


49.88975° N, 15.211972° Enavigovat

První písemnou zmínkou o hradu je listina z 15. února 1437, kterou zemský sněm svolává proti jeho majiteli zemskou hotovost. Ačkoli jakékoli předchozí informace o Sionu chybí, podle tradičního výkladu byl vystavěn v místech nevelkého opuštěného hradiště na skalnatém ostrohu nad pravým břehem potoka Vrchlice, pravděpodobně v letech 1426–1427 husitským hejtmanem Janem Roháčem z Dubé. Podle historika Jaroslava Čechury však není vyloučeno, že se původně jednalo o feudální hrádek, jenž byl centrem okolní pozemkové državy pražské metropolitní kapituly, kterého se Jan Roháč z Dubé pouze zmocnil a zdokonalil jeho opevnění. Původně objekt patrně zastával spíš funkci reprezentativního sídla než fortifikace, neboť jeho majitel se zřejmě spoléhal na nedaleká města Kutnou Horu a Čáslav, kde zastával funkci hejtmana. K budování rozsáhlejšího opevnění došlo teprve v letech 1435–1437, kdy byli obránci nuceni narychlo posílit obranyschopnost hradu, kvůli ohrožení ze strany římskoněmeckého císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského. Posádku sídla v té době tvořilo několik desítek mužů, které doplnili uprchlíci z Hradce Králové, jehož měšťané v březnu 1437 uzavřeli dohodu s královskou stranou.

Na Sion se po neúspěšném působení v roli táborského vůdce Jan Roháč uchýlil na podzim roku 1435. Z tohoto místa vedl soukromou válku proti panovníkovi, který proti němu v únoru 1437 nechal svolat zemskou hotovost. Vojsko vytáhlo k hradu koncem dubna a dorazilo zde v prvních květnových dnech krátce poté, co oddíl Jana Roháče přepadl konvoj z Uher a ukořistil králi množství volů a sudů s vínem. Vojsko zemské hotovosti bylo složené z oddílů české šlechty i českých měst a velel mu hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se už o dvě léta dříve osvědčil při dobytí hradu Ostromeč. O čtyřměsíčním obléhání hradu Sion hovoří hned několik domácích i zahraničních písemných pramenů různé výpovědní hodnoty, které akci většinou popisují jako vekou a obtížnou událost. Nicméně archeologický průzkum hradu prováděný v letech 1962–1965 prokázal, že šlo o tendenční výpověď, podmíněnou politickou situací a obléhací práce byly mnohem skromnějšího charakteru. Z těchto informací lze usuzovat, že dobývání probíhalo spíš vlažně, neboť nespokojenost s králem Zikmundem, zejména v kališnických kruzích, stoupala. Moderní čeští historici proto usuzují, že úmyslem pána z Pirkštejna bylo ze soukromých politických důvodů protahovat pobyt před Sionem do poslední možné chvíle a posádce, která uvnitř hradu nedisponovala vlastní studní, zřejmě nebránil v zásobování ani v čerpání vody z blízké Vrchlice. K bojovým akcím došlo zřejmě až po příchodu posily z Uher, která vyrazila z Prahy 3. září, neboť Hynce Ptáček nechtěl riskovat otevřenou roztržku s králem.

Útok proti Sionu nejzevrubněji popisuje italský humanista a pozdější papež Enea Silvio Piccolomini ve svém díle Historie česká, archeologický průzkum však dokládá, že ačkoli měli vojáci Hynce Ptáčka z Pirkštejna k dispozici minimálně jeden prak, houfnice a bombardu, samotné ostřelování netrvalo déle než den nebo dva. Proti hradu bylo vystřeleno zhruba 100 kamenných koulí, které poničily zejména hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky průlomu hradby nebo podkopů nebyly nikde nalezeny, neboť vzhledem k nevelké síle obránců nebylo podobných obléhacích prvků potřeba. Po dobytí byl Sion vypálen a spolu s pěti vesnicemi, které k němu náležely, přešel do majetku krále.

„Přístup ke zdem zabraňoval příkop velmi hluboký, který, ač byl bez vody, přece bylo namáhavé a nebezpečné pro vojsko do něho vstoupiti za padání střel odevšad a odtud pak zase lézti na val, kterým byly zdi obklíčeny. Byl tedy připraven přístup do příkopu pomocí podkopů a před příkopem ponecháno něco málo země jako dvéře, aby lest nemohla být poznána. Byl očekáván vítr vanoucí z táboru do hradu. Jakmile tento silně zadul, vstoupili ve zbroji do průkopu, železná děla byla co nejčetněji vypálena, vítr zanesl jejich kouř do hradu a vojíni, odkryvše uzavření průkopů, vkročili do příkopů a pomocí žebříků snažili se val slézti.

Roháč tehdy náhodou obědval, málokteří dlící na zdech strhli pokřik. Nastal hluk, a se všech stran sbíhali se k obhájení valu, Také Roháč, zanechav jídla a chopiv se zbraně, přichvátal z hradu svým na pomoc, bylo bojováno velmi krutě a na mnohých místech současně. Jakmile se dostavil Roháč, slezl nepřítel z druhé strany val a všude vraždě, tlačil se do hradu. Roháč pospíchaje vrátiti se do hradu, byl zaskočen a zajat a také hrad byl násilím dobyt, lupiči, kteří se tam uchýlili, schytáni, a kněží súčastněnému na husitské zřeštěnosti, který přisluhoval kacířům svátostmi, dána pouta, odvedeni byvše do Prahy, skončili všichni život svůj na oprátce.

Zdroj: cs.wikipedia.org - Zřícenina hradu