Bitva U Lipan
Bitva u Lipan se odehrála v neděli 30. května 1434 v lokalitě mezi vsí Hřiby a kótou 367 Lipská hora stojící přibližně jeden kilometr jižně od středočeské vesnice Lipany.

navigovat50.0285472° N, 14.9370528° E

Vojáci utrakvisticko-katolické aliance v čele s Divišem Bořkem z Miletínka zde drtivě porazili polní vojska sirotčího a táborského svazu, tvořící páteř vojenských složek radikálního křídla husitského hnutí. Prohra polního vojska, v jejichž řadách zahynul i Prokop Holý, nejvlivnější husitský politik, na jehož vůli před rokem 1434 do značné míry závisel osud revolučních Čech, sesadila polní obce z postavení rozhodujícího politického činitele v zemi a umožnil opozici konečnou dohodu s císařem Zikmundem Lucemburským a legáty basilejského koncilu. V dlouhodobém horizontu bitva přinesla ukončení válečného stavu v Zemích Koruny české.

Husitský neúspěch u Plzně znamenal první velkou ránu radikálním husitům. Od polních vojsk se odklonila většina prostého českého lidu, které již unavovalo úmorné vydržování ohromného počtu profesionálních vojáků a s tím spojená drahota a bída v zemi. Proti radikálním svazům táborů a sirotků odmítajících zastavení bojů, se zformovala koalice umírněné husitské šlechty, která si přála okamžité uklidnění situace v zemi a dohodu s koncilem. Po pádu Nového Města pražského přinutily alianční jednotky radikální polní obce ustoupit na Kolínsko a krátce na to vyrazily k sirotky ovládanému Českému Brodu jehož obléhání mělo radikální křídlo přimět k jednání nebo boji.

Velitelem tohoto vojska byl zvolen jeden z nejzkušenějších českých válečníků Diviš Bořek z Miletínka. První útok na hradby začal 27. května a již druhého dne byl kališnicko-katolický štáb informován o pohybu radikálů, kteří mířili českobrodské posádce na pomoc od Kouřimi. Neprodleně byl proto vydán rozkaz ukončit obléhací práce a vyrazit protivníkovi vstříc. Obě vojska se setkala u vesnice Lipany, kde polní obce obsadily úpatí severního svahu Lipské hory, jediného strategicky výhodného bodu v okolí. Alianční sbory zformovaly vozovou hradbu u vesnice Hřiby. Defenzivní taktika, jež byla hlavním taktickým prvkem obou stran, následně vedla k patové situaci, která vyústila v oboustranné dvoudenní pokusy o smírčí dohody. Představitelé levice vznesli požadavek, aby se poměry v Čechách vrátily před 5. květen 1434, což by znamenalo odevzdání Nového Města pražského zpět do rukou sirotků a pokračování v obléhání Plzně. Tyto podmínky byly pro diplomaty ze strany kališníků a katolíků pochopitelně nepřijatelné a odpověděli, že návrh schválí jedině v případě, že se táboři vzdají všech statků, které v průběhu války získali. V této napjaté situaci na místo jednání prý dorazil táborský kněz a hejtman Bedřich ze Strážnice, jenž naléhal na tábory a sirotky, aby se za každou cenu snažili s protivníky uzavřít mírovou dohodu. Jeho mínění však zapříčinilo značnou nevoli a nakonec byl přinucen místo budoucího bojiště opustit. Následovalo jej údajně na tři sta bojovníků z řad radikálů. V neděli 30. května již bylo zřejmé, že jednání ztroskotalo, rozhodnutí proto měla přinést ozbrojená konfrontace. V tomto směru prý prohlásil neznámý účastník rozhovorů: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi“.

Pokusem o nejpravděpodobnější rekonstrukci průběhu bitvy se zabývala řada předních českých historiků a odborníků v oblasti husitského vojenství. Jejich teorie se v hrubých rysech převážně shodují, v detailech jednotlivých epizod, a zejména jejich posloupnosti, se však často velmi výrazně liší. Převážně jednotný názor existuje v určení času začátku bitvy, neboť dva písemné prameny shodně naznačují, že se tak stalo v pozdním odpoledni, přesněji mezi 15 až 16 hodinou. Podle všeho bylo nad bojištěm zataženo, neboť se blížila jarní bouřka a prudký vítr vanoucí od jihu zvedal proti pozicím zemské hotovosti oblaka prachu. Střetnutí samotné zahájila artilerie radikálů, jež směrem k poměrně vzdálené koaliční vozové hradbě vyslala několik salv, které patrně nebyly schopny způsobit vážnější škodu. Přesto v táboře zemského vojska zavládla panika, kterou se hejtmanům podařilo zvládnout jen se značným úsilím. Nervózní začali být i protřelí vojáci, kteří odmítali být terčem nepřátelských houfnic a od velitelů požadovali zahájení útoku. Ti si však nemohli dovolit zahájit bitvu ve chvíli, kdy vířící prach velmi výrazně snižoval viditelnost, neboť plán, jenž připravovali značnou část dne, vyžadoval přesnou koordinaci. Nicméně přetrvávající nečinnost mezi mužstvem jen zvyšovala podrážděnost, bylo proto rozhodnuto o ukončení příprav a vojáci byli informovaní o taktickém záměru. Posléze dostali pokyn k modlitbě, v jejímž průběhu se spustil déšť, který rozptýlil oblaka prachu. Ačkoli byla tato okolnost považovaná za důkaz boží přízně, vojáci, zejména příslušníci pěchoty, začali dávat hlasitě najevo pochybnosti o nadcházející akci a otevřeně se obávali toho, že v případě neúspěchu je jízda zanechá napospas protivníkovi. Kvůli uklidnění situace tedy páni a jejich doprovod sesedli z koní a nechali si odepnout ostruhy, slibujíce pěším, že chtí s nimi žíti i umříti. Pouze několik osob z vyššího velení zemského vojska vědělo, že pod svahem klesajícím k potoku Bylanka stojí připraven vyčleněný jízdní oddíl, který tvořili šlechtici z řad někdejších táborských spojenců, mezi nimiž byli například Jan Malovec z Pacova, Mikuláš z Landštejna nebo Arnošt z Leskova.


O přesných dispozicích, které vydali velitelé štábu zemské hotovosti svým vojákům, se lze pouze dohadovat. Potřeba rozhodnout tažení v co nejkratší době je však jasně stavěla do pozice iniciátora útočných operací. Příčinou byly zejména náklady spojené s vydržováním vojska a jasné indicie, že Prokop Holý se nevzdá svého výhodného postavení a bude vyčkávat v defenzivě. V tomto směru si byl jistě zkušený válečník jako Diviš Bořek z Miletínka dobře vědom skutečnosti, že přímý útok proti vozové hradbě na úpatí Lipské hory by zákonitě skončil neúspěchem. Z průběhu rejsy do Uher v roce 1431, bitvy u Chrastavy a nedávného střetnutí u Hiltesriedu však jasně vyplývalo, že vozová formace je nejzranitelnější při pochodu. Od této skutečnosti se odvíjel i celý jeho taktický plán, jehož ústředním motivem bylo předstíraným ústupem vylákat radikály z výhodné pozice a udeřit na ně ve chvíli, kdy podniknou výpad. Technicky byl však tento úkol velmi obtížně zvládnutelný a záleželo hlavně na vůdci útočného oddílu, aby u svých mužů udržel kázeň, neboť předstíraný útěk se mohl rázem stát útěkem skutečným. Tuto útočnou skupinu, takzvanou špici, tvořily jednotky pod velením Mikuláše Krchlebce, složené převážně z rožmberských, plzeňských, prácheňských a karštejnských oddílů, které podporoval zbrojný lid Menharta z Hradce.

Na základě písemných pramenů se většina ze zástupců starší generace českých historiků domnívala, že celé alianční vojsko vyrazilo do útoku v jedenácti, potažmo dvanácti řadách. Ve chvíli, kdy se pochodující kolona přiblížila k čelu protivníkovy vozové hradby, odpověděly soustavně střílejícím radikálům čtyři houfnice, které byly umístěné na čelních vozech. Posléze celý vozový šik zahnul téměř do pravého úhlu, přičemž se octl v paralelním postavení s pravým bokem nepřítele. Obrat vlevo směrem ke vsi Lipany byl jedinou možnou alternativou, neboť na východní straně bojiště se do země zařezává Čertova brázda, která byla pro vozy nepřekročitelná a západně cestu blokuje roklinaté údolí potoka Bylanky. Ve chvíli, kdy byl dokončen tento taktický manévr, mělo dojít ke vzájemné přestřelce a Krchlebcovy oddíly, jež pravděpodobně volně operovaly v prostoru mezi vozy obou vojsk, zahájily hraný útok. Ten se záhy změnil v předstíraný ústup, přičemž se měly vozy, ať už přepřáhnutím koní nebo otočením na místě, obrátit o 180°. Avšak již počátkem 20. století JUDr. Otakar Frankerberger upozornil na obtíže, které byly s těmito manévry v blízkosti protivníka spjaty. Logicky nadnesl, že dvojnásobný pokus o obrácení pochodové kolony o 11 (či 12) řadech vozů, stěsnaných v prostoře 100 metrů a roztažených do délky kolem jednoho kilometru, byl sto vyvolat chaos, jenž se mohl stát alianční armádě osudným. Tento zmatek mohl snadno znemožnit koordinaci akcí jednotlivých proudů a nepřítel by dostal příležitost celou formaci roztrhnout. S tímto poznatkem se ztotožňují i moderní historici, kteří dále rozvíjí teorii, že oddíly Mikuláše Krchlebce postupovaly s velkou pravděpodobností pěšky a bez vozů, rozvinuly se do šířky a držely se v bezpečné vzdálenosti, jako by jejich primárním záměrem bylo poskytnout krytí hlavnímu tělesu, kde začali ostatní vojáci rozpojovat hradbu.

Samotná ústupová akce byla nejspíš sehraná značně přesvědčivě, neboť z dalšího pokračování předchozích nejasných událostí je patrné, že hejtmani radikálů reagovali přesně v duchu dispozic Diviše Bořka z Miletínka. Jakmile nabyli definitivního přesvědčení, že vojsko zemské hotovosti je v naprostém rozkladu, nejspíš i neschopno dalšího boje a prchá směrem k silnici vedoucí k Českému Brodu, vydali (podle textu Bartoška z Drahonic) rozkaz k rozpojení hradby. Za protivníkem prý vojáci posléze vyrazili v šiku složeném ze všech vozů, doprovázeni troubením polnic a hlasitým křikem: „Vzhůru, vzhůru, na ně, prchají již!“ Ve chvíli, kdy se dostali k ustupujícím na půl honu, kolona se zastavila a osádky vozů, spíš spontánně než na povel velitelů, opustily svá místa a bez jakéhokoliv krytí zaútočily. Ačkoli tuto verzi přijala značná část badatelů, zejména moderní generace historiků usuzuje, že úder proti ustupujícím nevedl kompletní vozový šik, ale pouze vyčleněný odřad, který ke krytí při útoku na boční a zadní část protivníkovy formace, využil jen vozy z vlastní špice. Podle této hypotézy, vycházející z listu Plzeňských z 1. června 1434, pak tato část vojáků polních obcí rychlým pochodem zamířila na planinu severovýchodně od vesnice Hřiby, čímž se značně vzdálila od vozové hradby na Lipské hoře. K obratu došlo ve chvíli, kdy se k aliančním oddílům přiblížila na půl honu, tedy asi na 80 metrů. Celá nepřátelská kolona se zastavila a vojáci zadního voje, jejichž hlavní údernou sílu tvořili příslušníci plzeňského landfrýdu a rožmberského kontingentu, proti celé linii, podnikli soustředěný protiútok. Patrně v ten samý okamžik vyrazila i skupina jezdců skrývající se v údolí potoka Bylanky, jejíž úkolem bylo obloukem se dostat k postavení radikálů a vniknout mezi rozpojené vozy. Mezitím došlo na planině u Hřibů k tvrdému boji, jenž se postupně změnil v masakr. Vojáci Prokopa Holého se pokoušeli o houževnatou obranu, ale bez podpory hlavního vojska se brzy dostali do přečíslení a byli nuceni se probojovávat zpět. Řada z nich se pokoušela vzdát, avšak podle slov jednoho z plzeňských bojovníků nebylť čas jímání, nýbrž zabíjení! Několik táborů a sirotků přesto dokázalo k Lipské hoře prorazit, avšak i zde probíhaly tvrdé boje. Vyčleněné skupině jezdců zemské hotovosti se podařilo vklínit do hradby a převrhnout osm vozů. Tento úspěch de-facto rozhodl o výsledku bitvy, neboť do vytvořené mezery tohoto slabě bráněného úseku se hrnulo stále více aliančních vojáků, kterým se i přes tuhý odpor podařilo ve večerních hodinách získat definitivní převahu. Poražení příslušníci polních vojsk se pokoušeli prchat ke Kouřimi nebo Českému Brodu, jejich úsilí však mařily překážky v okolním terénu. Někteří byli zpomaleni příkrými srázy roklí mezi Kšely a Chrášťany, část z nich byla pobita rožmberským oddílem po překonání Čertovy brázdy u Vrbčan. Poměrně bez problémů se podařilo bojiště opustit pouze Janu Čapkovi ze Sán a Ondřejovi Keřskému z Řimovic, které doprovázela část jízdních a pěších ozbrojenců. Celá jednotka patrně účelově vyrazila ke Kolínu, kde v městské radě zasedal Keřského bratr Matěj ze Zibohlav. Poslední rozptýlené skupinky radikálů se vzdaly kolem dvacáté hodiny.

Krátce po dosaženém vítězství začaly jednotlivé houfy utrakvistů a katolíků opouštět bojiště, aby zamířily k silnici vedoucí z Českého Brodu do Kolína, kde přenocovaly. Ještě téhož večera bylo rozhodnuto i o osudu značného množství zajatců, z nichž určitou část tvořili sedláci, které radikálové odvedli k vojsku, aby zabezpečovali starost o koně a vozy. Událost výmluvně popsal Enea Silvio Piccolomini, který patrně neuvedl přesně iniciátora celé akce a v pokračujícím trendu některých zahraničních kronikářů nadsadil počet zajatců:

„ Protože po skončení bylo mnoho tisíc zajatých, rozhodl se Menhart, svolav shromáždění šlechty, zničiti nejhorší ten lid, jenž, odkojen mezi zbraněmi, trávil celý život v táboře, o němž se věřilo, že pod zákony žíti nebude, uvyklí loupežení a cizoložství. Pokud ten tu jest, nemůže být království v pokoji. Avšak obávaje se, aby s nimi nezahubil zároveň nevinné, kteří byvše přinuceni přišli k bitvě z venkova, dal hlasatelem rozhlásiti, že válka není skončena, že prchl Čapek, že nutno dobýti Kolína a přemoci zbraní sousední národy, které pustoší království. K tomu prý je potřebí mužů statečných a zkušených války, kteří bojovali pod Prokopem; těm bude ustanoven žold ze zemské pokladny, dokud nebude království uspokojeno. Pročež se všichni, kdo chtěli sloužiti za žold, aby se odebrali do blízkých stodol a dali pozor, aby mezi sebe nepustili lidi války nezkušené, ti že mohou se odebrati na své statky a do svých obydlí. Vešlo do stodol, jichž dřevěných a krytých slámou jest v českých vesnicích hojnost, mnoho tisíc táboritů a sirotků. ... Ihned byla vrata zavřena a stodoly zapáleny... “

— Enea Silvio Piccolomini


Osud těchto mužů však nesdíleli někteří jejich hejtmani a podhejtmani, kteří padli do rukou svých někdejších bratrů ve zbrani. Počítali se k nim Jan Roháč z Dubé, Jan z Bergova, Sezima z Kunštátu, Jíra Ušatý a Mareš Kršňák. Mezi důležité představitele husitské levice, kteří podobné štěstí neměli a zahynuli v bitevní vřavě, patřili zejména oba duchovní správcové Prokopové Holý a Malý, kazatel Markolt ze Zbraslavic a patrně i Zikmund z Vranova. Ve vyčíslení celkového počtu příslušníků polních obcí, kteří zahynuli ve stodolách nebo v průběhu bitvy, se současníci značně rozcházejí. Domácí zprávy obvykle odhadují čísla menší, zahraniční kronikáři někdy až přehnaně vysoké. Namátkou, starý kolegiát pražský zaznamenal 900 upálených a na 1200 zabitých, Johannes de Segovia hovoří o 13 000 mrtvých celkově. Bartošek z Drahonic konstatoval, že z celého vojska radikálů jich přežilo pouze 300, naproti tomu autoři Starých letopisů českých jednou uvádí, že jich bylo zbito a spáleno viec než puoldruhého tisíce podruhé pak viece než dva tisíce. O 500 mrtvých informuje anonym publikovaný Gelasiem Dobnerem ve třetím díle Monumenta historica Bohemiae, o sedmi stovkách upálených a 2300 zabitých Johannes von Guben. Čeští historici se většinou ztotožňují s nižšími čísly, přičemž nejmodernější názor hovoří o sedmi stovkách upálených a 1300 padlých. Nejcitelněji tyto ztráty pravděpodobně dolehly na sirotčí vojsko, neboť o jeho další existenci, na rozdíl od vojska táborského, písemné prameny prakticky nehovoří. O mrtvých a zraněných na straně zemské hotovosti jsou zprávy poměrně chudé, jediná konkrétní čísla, která konstatují 200 nebo 500 zabitých, uvádí pouze dva zahraniční texty.

Kromě důsledků vojenského charakteru, které řadí lipanské střetnutí k nejkrvavějším bitvám husitských válek, se vítězství vojska kališnicko-katolické aliance nezvratně odrazilo v rovině politické. Nadvláda polních bratrstev byla zlomena a v důsledku smrti Prokopa Holého, který byl jediným představitelem politiky husitských radikálů, přestal být levicový blok rozhodující mocenskou veličinou v Čechách. Další pokračování války ze strany poražených nepřicházelo v úvahu, členská města táborsko-sirotčí unie proto krátce po bitvě začala se svými protivníky sjednávat mír. Tři dny po bitvě tak učinili i Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský z Řimovic, které již 31. května oblehli příslušníci zemské hotovosti v Kolíně. Nicméně i přes tyto skutečnosti zůstávala táborská a sirotčí strana důležitým prvkem, se kterým byli zemský správce a jeho poradní sbor, nuceni počítat. V dlouhodobém horizontu se důsledky bitvy odrazily zejména v jednání s představiteli basilejského koncilu. Zbaveni hlavního argumentu, kterým byla síla polních vojsk, byli husité nuceni slevit ze svých požadavků na uznání závaznosti kalicha pro Čechy a Moravu a spokojit se s uznáním svátosti přijímání podobojí pouze tam, kde byla již takto podávána.


Foto:
Luděk Marold: Skupina táborských a sirotčích vojevůdců. Zobrazeni zde jsou Prokop Holý, Prokop Malý, Jan Roháč z Dubé a ozbrojenci Jana z Bergova

Fotogalerie:
Josef Mathauser: Bitva u Lipan roku 1434
Věnceslav Černý: Rozražení vozové hradby radikálů a vniknutí alianční jízdy mezi vozy
Josef Matyáš Trenkwald: Bitva u Lipan 30. května 1434
Luděk Marold: Skupinka pěchoty radikálů kryjící střelbou ustupující sirotčí a táborské vozy
Luděk Marold: prchající jízda Jana Čapka ze Sán
Věnceslav Černý: Po bitvě u Lipan

 

 

Zdroj: wikipedia - Bitva u Lipan